. JUSTIČNÍ KANÁL

JUSTIČNÍ KANÁL
... sledujte výkon práva v českých zemích ...

Jak to vidí ...

Martin Stín:

Násilí proti justici

9. dubna 2008

V úterý 8. dubna 2008 zadržela PČR v prostorách Městského soudu v Praze tři občanské aktivisty, kteří se snažili zabránit soudkyni provést veřejné soudní jednání a dokonce ji svépomocně, vlastním dekretem, „odvolali z úřadu“. Jednalo se o Jiřího Fialu, předsedu občanského sdružení K 213, a další členy tohoto sdružení, nazvaného podle paragrafu trestního zákona, na jehož základě jsou stíháni neplatiči výživného. Sdružení má téměř pět set členů, z nichž většina má potíže se stykem s dětmi z rozvedených manželství, mezi neplatiče výživného ale všichni nepatří. Vzájemně se doprovázejí k soudním řízením. Nejde zdaleka o jejich první vystoupení, v němž se projevily prvky násilí. Dokonce se zdá, že se stupňují případ od případu. Např. nedávno bránili v přístupu do budovy Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu mládeže jeho nové ředitelce Lence Pavlové, kterou považují za feministku s nesprávným přístupem k jejich problému. Navázali pak obléháním Ministerstva práce a sociálních věcí s cílem nevpustit do budovy ministra Petra Nečase, což se jim nezdařilo. Ač svá vystoupení konali v přímém televizním přenosu, příslušné orgány tehdy kupodivu zachovaly netečnost, přestože nepochybně bylo jejich povinností vynutit uvolnění vstupu do budov. Až nyní pravděpodobně čeká účastníky incidentu v soudní budově zkrácené trestní stíhání a soud.

Svépomocné občanské násilí jako nástroj řešení společenských problémů je nepřijatelné z právního i mravního hlediska a zejména se jím nedosáhne odstranění jevů, jež podnítily jeho nositele k nezákonnému jednání. Akce přátel Jiřího Fialy proto nikam nevedou a nelze je schvalovat. Současně by bylo chybou je podcenit jako signál napětí v určité části společnosti a nepřemýšlet nad jejich příčinami. Upozorňují totiž na několik chorobných rysů našeho společenského života, jejichž pokračující bujení může časem přivodit další výbuchy. Násilí je totiž projevem beznaděje, bezmoci, bezradnosti a ztráty důvěry v možnost odstranění bezpráví, ať již skutečného nebo domnělého, nenásilnými prostředky, cestou práva. Signalizuje závažné selhání právních nástrojů, selhání státu. Na tomto zjištění nemění nic ani skutečnost, že v některých případech selhání úřadů předcházelo osobní selhání jejich pozdější oběti.

Členové K 213 jsou vzorkem, na němž lze předvést nepředvídatelné důsledky dlouhodobého života v bezvýchodné situaci a současně upozornit na trvající nezpůsobilost státu úspěšně řešit spory o dítě bývalých manželů, kteří se nechtějí dobrovolně dohodnout. Když už stát přijme úlohu regulátora soukromých vztahů, neměl by si dovolit plnit ji mizerně. O „rozhněvaných otcích“ z K 213 si můžeme myslet cokoli, třeba i to, že na počátku jejich potíží bylo nezvládnutí role v soukromém životě. V dané situaci to je ale bezvýznamné, protože do jejich života vstoupil svými orgány stát a usměrňuje jej dle svého. Můžeme naslouchat odsudkům matek jejich dětí, jež jim znemožňovaly styk s nimi tak dlouho, až je samy děti začaly odmítat, ale musíme připustit, že většina z nich netrpí vadami charakteru a způsobu života, jimiž by působili na své děti nevhodně. Neexistuje rozumný důvod, proč by se s nimi neměli stýkat. Mnozí mají v rukou rozsudky, jimiž jim je stanovena nejen vyživovací povinnost, ale také režim styku s dětmi. Pro jejich bývalou partnerku se ovšem dítě stalo nástrojem trestu za skutečná či domnělá příkoří, jichž se na nich měl zavržený otec dopustit, a používají jej bez ohledu na to, že nárok na oba rodiče patří k základním právům dítěte, a že vyloučením otcovského prvku z jeho života jej nezřídka přímo mrzačí psychicky. Nedbajíce soudních rozhodnutí, soustavně pracují na odcizení dítěte otci a maří styk s ním. Soudy, jež pravidla styku stanovily, jejich dodržování matkou nevynucují. Často jim tiše nadržují, čímž jim umožňují soudní rozhodnutí dlouhodobě beztrestně ignorovat. Odstrašujícím příkladem budiž postup soudkyně, která na jedné straně uložila neposlušné matce za maření styku dítěte s otcem pokutu, ale povolila jí splátky, o které pak otci zvýšila výživné. Tito lidé se potácejí v marných soudních sporech dlouhé roky, mezitím děti odrůstají, odcizují se a účelnost dalších soudních řízení zaniká. Soudy tak produkují siroty po žijících rodičích. Totéž se ale děje i kvalitním matkám, jejichž děti byly svěřeny do péče otců. Přirozeně jich není tolik, jako zavržených otců, zato strádají o to více. Pro ně je totiž znemožnění styku s dítětem také společenským ponížením, protože tradičně se považuje především žena za způsobilou pečovat o dítě. Je-li dítě svěřeno otci a matce je navíc znemožňován styk s ním, vnímá to jako záporné posouzení její způsobilosti vychovávat dítě, čili naplnit základní životní poslání. Dlouholetý marný zápas s justicí a jí podporovaným „držitelem“ dítěte je velkým tlakem na psychiku zavrženého rodiče, který jej nakonec může přivést k vybočení z normálního chování.

Míra násilí, kterou uplatnili Jiří Fiala a jeho druzi proti soudcům Městského soudu v Praze, nebyla velká: nedošlo na ničení majetku soudu, nebyla ohrožena osobní bezpečnost soudců. A byl to ojedinělý výstřelek. PČR dorazila na místo včas a útočníci budou patrně potrestáni, takže se zdánlivě nic nestalo. Bylo by ale nesprávné spokojit se s tímto zjištěním. Příčiny, pro které došlo k útoku, nejsou jen v hlavách „rozhněvaných otců“, ale i v objektivním bezpráví, jemuž byli dlouhodobě vystaveni, a kterým trpí také stovky dalších zavržených otců a matek, kteří nenašli cestu k organizaci, jež by jejich trápení vystavila očím veřejnosti. Má-li se předcházet opakování podobných událostí, nelze jít pouze cestou vylepšování bezpečnostních opatření u soudů, nad kterým se jistě budou správy soudů po této události zamýšlet, ale především nápravou nešvarů, na které útočníci odpověděli nevhodným způsobem.

V této souvislosti musím připomenout, že to nejsou jen potíže zavržených rodičů, které přivádějí „zákazníky“ české justice do stavu zoufalství, v němž je ukryt zárodek možného budoucího výbuchu hněvu a násilí. A nejde jen o nespokojené účastníky civilních i trestních soudních řízení, ale i o oběti trestné činnosti, které někdy jen bezmocně přihlížejí nezájmu policie a státních zástupců o jejich případ, ne-li přímo o snahu chránit pachatele. Základní problém vidím v tom, že náš represivní aparát si vede stále stejně jako za totality (ostatně státní zastupitelství a soudy jsou stále zamořeny pohrobky normalizace): s trochou nadsázky lze říci, že v občanovi vidí podřízeného, s nímž může nakládat libovolně, v sobě božstvo, jež se nikdy nemýlí a nikomu neodpovídá za úroveň své práce. Demokratický stát je ale zařízením občanů, již na něj přenášejí část své suverenity, aby jim poskytl služby, které by si svépomocí nedokázali obstarat. Občan není vůči státu v podřízeném postavení, naopak je jeho určujícím prvkem a prvotním zdrojem moci jeho složek, tedy i justice, státních zastupitelství a policie. Pokud nebude upraveno postavení soudců tak, aby si nemohli myslet, že justice je bůh, jenž se vznáší nad vodami a určuje běh světa, ale specializovaná služba státu občanům, jimž jsou odpovědní za svou činnost, nezbavíme se hněv vzbuzujících špatných rozsudků. Pokud nebude činnost státních zástupců zprůhledněna pro veřejnost a podřízena dohledu soudů, bude docházet k přehmatům v přípravném řízení, za které nebude nikdo volán k odpovědnosti. Tím vším se bude vyhrocovat napětí ve společenství „zákazníků“ naší justice, jež časem zákonitě povede k dalším výbuchům svépomocného násilí proti soudům.