. JUSTIČNÍ KANÁL

JUSTIČNÍ KANÁL
... sledujte výkon práva v českých zemích ...

Jak to vidí ...

Martin Stín:

Pyrrhovo vítězství Ivy Brožové

22. září 2006

Ústavní nález senátu Dagmar Lastovecké, jímž bylo zrušeno rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání Ivy Brožové z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu, a rovněž prezidentova reakce na něj vyvolaly živou diskusi. Někteří „demokratičtí extrémisté“ se cítili pohoršeni prezidentovým nesouhlasem s názorem Ústavního soudu. Podle nich se měl pokorně sklonit, posypat si hlavu popelem a možná i vítěznou soudkyni odprosit. Divný požadavek v zemi kacířů, jenž páchne totalitními vzorci myšlení. Ústavní soud přece není nadán nadpřirozenou neomylností. Prezident je ovšem povinen řídit se jeho nálezem. Uznal to a nejmenoval nového předsedu Nejvyššího soudu ČR, ač z jeho hlediska bylo jeho místo neobsazeno. Podřídil se tedy autoritě Ústavního soudu. Tím to ale končí a to nejen pro prezidenta, ale pro každého z nás. V demokratické společnosti nesmí být tabu, o nichž by občané nesměli svobodně diskutovat, a každá autorita může být ve veřejné diskusi přezkoumána a zpochybněna. A prezident je také plnohodnotný občan. Ústavní soud ČR je nejvyšší soudní autoritou v zemi a většinou vydává moudrá a poučná rozhodnutí. V jednotlivých případech se ale může mýlit. Ostatně prezidentovi dávají špatný příklad někteří soudci obecných soudů, jejichž nezávislost měla být ostudným nálezem z 12. září posílena, a to tím, že veřejně odmítají podrobovat se ve své praxi rozhodnutím Ústavního soudu ČR, ač jsou pro ně dle ústavy závazná stejně jako pro všechny ostatní. Vnímají totiž povinnost respektovat ústavní nálezy jako zásah do své rozhodovací nezávislosti. Trpí-li se jednotlivým soudcům právo nerespektovat rozhodnutí ústavního soudu, nelze veřejnosti upřít oprávnění k svobodné diskusi o nich. Ostatně v prvém dějství této pře se od usnesení pléna Ústavního soudu ČR z 11.7.2006 distancovali tři soudci ústavního soudu, mezi nimi jeho předseda Pavel Rychetský. Skutečně není důvod, proč by neměl prezident rovněž mít svůj vlastní názor.

Spor mezi Ivou Brožovou a výkonnou mocí, zde zastupovanou prezidentem republiky, upozornil veřejnost na skrytě vedený spor o hranice soudcovské nezávislosti a neodvolatelnosti mezi mocí výkonnou a částí soudců, vyžívajících se v kastovním politikaření. Není to nic nového. Spor probíhá s proměnlivou intenzitou od r.1989. Diskuse kolem něj je hlavně věcí intelektuálů: účastní se jí soudci, politici, advokáti, novináři, občanští aktivisté a další. Není slyšet hlas příjemců služeb justice, tedy stran řízení, jichž jako by se věc vůbec netýkala. Ale právě na jejich hřbety dopadají případná selhání soudů, způsobená povyšováním soudcovské nezávislosti nad zákon. Zatímco diskutující společenské skupiny vstupují do děje soudního řízení jen jako herci a diváci, kteří po skončeném představení odcházejí domů bez sebemenší újmy na zdraví, životy justicí obsloužených občanů bývají často jejím počínáním hluboce zasaženy. Sotva by se s názory Ivy Brožové či Dagmar Lastovecké shodl např. muž, jenž byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za jednu z vražd, spáchaných manželi Stodolovými a část trestu skutečně odpykal. Sotva by s oběma dámami souhlasili obvinění, kteří se souhlasem soudu strávili dlouhé měsíce i roky ve vazbě a nakonec byli obvinění zproštěni. Určitě by se s nimi neshodli poškození v majetkoprávních sporech, kteří si museli jít pro spravedlnost až k Evropskému soudu pro lidská práva, ani postižení a postižené z opatrovnických sporů, jimž se kvůli průtahům řízení a neodbornému, často podjatému postupu soudců opatrovnických soudů odcizily děti. Ti všichni by řekli, že nezávislost soudců má být omezena povinností respektovat zákon a judikáty vyšších instancí, která by byla vynutitelná tvrdými sankcemi. A požadovali by, aby byla doživotní neodvolatelnost soudců nahrazena průběžným hodnocením kvality jejich rozhodování a výkonnosti s navazující možností snadného odvolání za profesní selhání.

Ve sporu mezi Ivou Brožovou a mocí výkonnou nejde navíc o obhajobu soudcovské nezávislosti, ale o charakter postavení předsedů a místopředsedů soudů, dosud považovaných v souladu s evropskými zvyklostmi za úředníky státní správy soudců, při výkonu funkce podléhající stejným pravidlům zacházení jako vrcholoví manažeři. Je snad pochopitelné, že manažer, který nakládá se svěřenými státními finančními prostředky, a je odpovědný za výkon státní justiční politiky v obvodu své působnosti, nemůže být nezávislý na zdroji své moci.

Rozhodnutí Ústavního soudu z 11. července a 12. září budou mít proto historický význam spouštěcího mechanizmu celospolečenské diskuse, která vyústí v důkladnou revizi vymezení vzájemných vztahů tří základních sloupů státní moci.

Obě citovaná rozhodnutí Ústavního soudu vstoupí do dějin české justice jako ukázka zneužití neomezenosti soudní moci k ochraně kastovních zájmů, připomínající pokleslá rozhodnutí na ochranu 13. a 14. platů soudců, údajných pojistek soudcovské nezávislosti. Zpětný pohled prozrazuje, že došlo k účelovému, zřejmě předem promyšlenému, ústavním principům odporujícímu přizpůsobení procesního postupu potřebám kastovnické ochrany zájmů Ivy Brožové. Ústavní soud zrušil prezidentovo rozhodnutí jako zásah do základních práv stěžovatelky. Ze souvislosti vyplývá, že jí tak přiznal právo, aby sama nekontrolovaně rozhodovala, zda vykonává svou funkci dobře, zda a jak dlouho může setrvat ve funkci bez ohledu na to, co si o tom myslí její pracovní okolí. Uznal také její právo nadřadit uspokojení z držení funkce předsedy Nejvyššího soudu nad zájem jeho hladkého fungování. Je tedy zřejmé, že Ústavní soud chránil něco, co za ochranu nestálo, naopak, co chránit neměl. Protože se osobní zájmy Ivy Brožové shodovaly s kastovními zájmy, jež se lobby politikařících soudců snaží prosazovat, senát Dagmar Lastovecké se nezastavil ani před popřením důležitých právních principů. Jedním je zákaz zpětného působení změn práva, jenž je jedním ze základů právních jistot. Ten byl porušen námitkou použití až dodatečně zrušeného §106 odst.(1) zákona o soudech a soudcích k odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu. Dalším je porušení zásady nadřazenosti ústavy nad nižšími právními normami. Předsedové a místopředsedové ústavního a nejvyššího soudu mají z hlediska ústavního práva zvláštní postavení v tom, že jsou jmenováni přímo prezidentem republiky. Z logiky věci vyplývá, že i jejich odvolání je v pravomoci prezidenta, neboť není ústavou zvlášť upraveno. Z textu ústavy nevyplývá nutnost zvláštní úpravy prezidentova práva zákonem. Rozhodnutí senátu Dagmar Lastovecké tedy směřuje přímo proti ustanovení ústavy. Pokud soudkyně Lastovecká míní, že zásada „kdo jmenuje, ten odvolává“, v justici neplatí, měla by nám prozradit, kde to v ústavě četla. V dalším Ústavní soud porušil zásady rovnosti občanů před zákonem a nestrannosti soudu. Ve své běžné praxi a zcela v souladu s ustanovením zákona o Ústavním soudu ČR se jinak zásadně nezabývá ústavními stížnostmi, jež byly podány před vyčerpáním možností dvoustupňového soudního řízení a před projednáním jiných opravných prostředků. V tomto případě byla překážkou pro projednání ústavní stížnosti Ivy Brožové její žaloba k správnímu soudu. Ústavní soud by ústavní stížnost běžného stěžovatele za těchto okolností velmi rychle odmítl jako podanou neoprávněnou osobou, tedy pro předčasnost. Při nesmírné zdlouhavosti řízení u správních soudů by si Iva Brožová počkala na projednání ústavní stížnosti nejméně rok. Ústavní soud ji ale obsloužil jako „protekčního zákazníka“. Vyšel jí velkoryse vstříc a projednal její návrh na zrušení §106 odst. (1) zákona o soudech a soudcích, který byl přílohou předčasně podané ústavní stížnosti. Přestože předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský s tímto postupem nesouhlasil a následně se od usnesení pléna Ústavního soudu veřejně distancoval, měl by veřejnosti vysvětlit, proč právě v případě této stěžovatelky nedošlo k jinak běžnému odmítnutí ústavní stížnosti jako předčasně podané. Ústavní soud svým velkorysým postupem zajistil prominentní „zákaznici“ další výhodu: zrušením §106 odst. (1) zákona o soudech a soudcích se stala bezpředmětnou správní žaloba proti prezidentovu rozhodnutí o jejím odvolání a Ústavní soud již nemusel čekat na právní moc rozhodnutí správního soudu. Jako celek působí tento postup Ústavního soudu dojmem chytře vymyšlené zlomyslné soudcovské intriky. Připomínám, že i přihlížení k osobním a kastovním vztahům je korupčním jednáním.

S využitím práva na svobodnou diskusi si tedy dovoluji tvrdit, že obě zde zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu jsou nejen protiprávní, ale i nemravná, protože otřásají důvěrou v nestrannost Ústavního soudu. Jsou nepřijatelná i tím, že je Ústavní soud vydal v podmínkách procesně vadného postupu, jímž poskytl Ivě Brožové výhody, kterých by se jiní stěžovatelé nedomohli. Pokud stěžovatelka přijala osobní výhody poskytnuté takovým způsobem, dala najevo, že její nesebekritická ctižádost je silnější než úcta k právu. Dodatečně tak znova potvrdila, že není vhodnou osobou v čele Nejvyššího soudu ČR. Při vší úctě k soudcům Ústavního soudu si je třeba přiznat, že byla zpochybněna i způsobilost některých z nich zastávat úřad, protože se stali podezřelými z korupčního chování. Zmíněná usnesení Ústavního soudu mají nepochybně nárok na přezkoumání Soudním dvorem Evropských společenství, popř. Evropským soudem pro lidská práva.