. JUSTIČNÍ KANÁL

JUSTIČNÍ KANÁL
... sledujte výkon práva v českých zemích ...

Jak to vidí ...

Martin Stín:

Justice – horká půda

23. února 2006

Věnováno Michaele K.

Justice, odvětví státní správy, jež má bdít nad zdravým právním prostředím a spolu s policií a tajnými službami chránit bezpečnost občanů, je horkou půdou, které se v poslední době najednou nevyhýbají neuvěřitelné, odpor vyvolávající projevy zpupnosti a svévole, neumětelství, klientelismu, korupce, nedbání právních předpisů, narušování a překračování kompetence, závislosti na politické moci a nakonec i bratříčkování s pachateli trestné činnosti, které jsme donedávna znali spíše z jiných odvětví.

V posledních dnech se na nás valí ze všech stran nechutné zprávy o stycích vysokých funkcionářů státní správy s lidmi, kteří jsou odsouzeni, na útěku, nebo aspoň stíháni. Dalo by se očekávat, že vysocí činitelé, kteří denně nakládají právem, si od této společenské skupiny zachovají v pracovních vztazích štítivý odstup. Místo toho se ale dovídáme,že bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová s náměstkem Jaroslavem Fenykem považovali za přípustné přijmout na NSZ odsouzeného bývalého ministra financí Ivo Svobodu a jeho poradkyní Barborou Snopkovou, ze spojení s Berdychovým gangem je usvědčován soudce Sovák a mluví se také o blíže nespecifikovaném styku tří ctihodných právníků z okruhu prezidenta republiky. Korunu všemu ovšem nasadil předseda vlády, který poslal jako vyjednavače za čerstvě odsouzeným Tomášem Pitrem přímo náměstka ministra spravedlnosti Jiřího Vyvadila. Pikantní na tom je, že úloha předsedy vlády v té chvíli poněkud připomínala roli obchodního zprostředkovatele investiční skupiny PPF. Kvůli Vyvadilově misi vypukl konflikt mezi ministrem spravedlnosti a premiérem, který otřese resortem a možná celou vládní koalicí nejméně stejně silně jako spor mezi ministrem a bývalou nejvyšší státní zástupkyní. Rozhořčení ministra spravedlnosti je pochopitelné: má-li odpovídat za svůj úřad a poměry v resortu, nemůže vedle sebe trpět náměstka, který se pouští do akcí, jichž by se náměstek ministra spravedlnosti neměl zúčastnit a navíc se soustavně chová k ministrovi neloajálně. Riziko rozbití koalice je dnes podstatně vyšší než na soumraku grossovlády, protože jeho vliv na zkrácení volebního období by byl zanedbatelný. Můžeme je očekávat s pravděpodobností blízkou jistotě. Pravděpodobnost uplatnění katastrofického scénáře zvyšuje okolnost, že v předvolebním období by vytlačení unionistů z vlády mohlo lákat Jiřího N. Paroubka jako příležitost předvést další napoleonské gesto s výrazně levicovým nátěrem a zabodovat tak u voličů: neboť lid obecný ctí hrubou sílu. A naklonit si sociálnědemokratickou levici, která v paktování s Unií svobody vidí zradu socialistických ideálů, není rovněž premiérovi na škodu. Padne-li předčasně vláda, nebude ale viníkem Pavel Němec, který i v kritických chvílích vykazoval až přehnaně vysokou míru loajality ke koalici. V tomto směru předvedl vzorovou ukázku lidské i státnické zralosti, přičemž to nedělal, aby se za každou cenu udržel u moci, jak se mu předhazuje. Nepotřebuje to. Naopak vytlačení Pavla Němce z vlády a s ním automaticky také ostatních unionistických ministrů by bylo další skvrnou na štítě premiéra. Takový krok totiž nelze chápat jinak než jako nadřazení stranického zájmu volebního úspěchu nad hladký chod státní správy. Při součastném útoku na ministra spravedlnosti předvedl Jiří N.Paroubek další ze svých názorových veletočů. Najednou ví, že ministr spravedlnosti zpackal odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu, ačkoli mu je známo, že Pavel Němec ji neodvolal a ani její odvolání výslovně nenavrhl a on sám bez odporu a docela spokojeně podepřel při tomto kroku prezidenta kontrasignací jeho rozhodnutí. Dokonce lze Jiřího N. Paroubka podezírat, že odvolání Ivy Brožové se mu hodilo do karet, protože mu dalo možnost otevřít Jaroslavu Burešovi za věrné služby přístup k pěkné trafice, již mu hned tak někdo nevezme, i kdyby se ve volbách voliči obrátili k sociální demokracii zády. Ani vyčítání sporů s Marií Benešovou není teď na místě. Její odvolání bylo pro premiéra hořkou pilulkou, nicméně když už ji jednou spolkl, stal se spolupachatelem a svalování odpovědnosti na ministra spravedlnosti na tom nic nezmění.

Horko je i ve vztazích mezi justicí a Hradem. Poslední jmenování soudců opět vyvolalo debatu o oprávnění prezidenta republiky nejmenovat některé z navržených soudců, pokud dle jeho úvahy nejsou svými kvalitami na výši nároků svého úřadu. Prezident ustoupil a některé z dříve odmítnutých uchazečů jmenoval. Jiné nechal stranou a tvrdí se, že jsou to právě ti, kteří podali kvůli prezidentovu postupu ústavní stížnost. Dalším neuralgickým bodem je odvolání Ivy Brožové z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu ČR. Situace se vyhrotila, když Ústavní soud ČR pozastavil účinnost prezidentova rozhodnutí. Umožnil tím Ivě Brožové vrátit se do funkce, čehož rozhněvaná dáma ihned využila k zpochybnění právoplatnosti přijetí Jaroslava Bureše do sboru soudců Nejvyššího soudu ČR, k jeho vykázání do archivního oddělení soudu a k šikanování místopředsedy Pavla Kučery, který v době její nepřítomnosti dal souhlas k přijetí Jaroslava Bureše. Čím déle bude Ústavní soud ČR odkládat rozhodnutí ve zmíněných záležitostech, tím bude nepříjemnější pozice prezidenta a jeho „spolupachatelů“. V dané situaci prožívá Ústavní soud ČR svou chvíli slávy. Při řešení výše uvedených konfliktů je v postavení nejsilnější ústavní instituce. Drží všechny v hrsti: nejen stěžovatele proti prezidentovi, ale i samotného prezidenta, ministra spravedlnosti, premiéra. I když většina jeho soudců byla vybrána a jmenována do funkcí Václavem Klausem, zdaleka nelze počítat s tím, že Ústavní soud ĆR prezidenta automaticky podpoří. Hypoteticky si lze představit, že odmítnutí uchazeči o úřad soudce uspějí s ústavními stížnostmi. Co se pak stane? Podvolí se Václav Klaus? A nepodvolí-li se, co bude následovat? Vyvolá Ústavní soud ČR impeachment? Rovněž se může stát, že Ústavní soud ČR vyhoví stížnosti Ivy Brožové. Jak se s tím vyrovnají „spolupachatelé“ – prezident, předseda vlády, ministr spravedlnosti? Odstoupí okamžitě ze svých funkcí, protože jim bylo prokázáno protiústavní jednání, jak by se dalo očekávat ve „starých“ zemích EU? A spokojí se Jaroslav Bureš s postavením soudce Nejvyššího soudu ČR, odsouzeného k doživotnímu zkoumání uzavřených soudních kauz? Moc patnácti soudců, odvozujících své postavení výlučně od vůle moci výkonné a zákonodárné, je děsivá možností zcela o své vůli zasahovat do výkonu práv dalších sloupů státní moci.

Všechny výše uvedené komplikace mají původ v neurčité, nepřesné úpravě právních, zejména ústavněprávních vztahů v oblasti fungování státní správy. Zákon např. stanoví, že soudce jmenuje prezident na návrh, ale neříká nic o tom, že je povinen bezmyšlenkovitě podepsat každý návrh, který mu byl předložen. Neupravuje ani postup prezidenta v případě, že se rozhodne nepodepsat. Obdobně tomu je u jmenování a odvolání předsedy Nejvyššího soudu ČR. Není-li výslovně vymezeno právo jej odvolat, lze z logiky věci vyvodit, že odvolává ten, kdo jmenoval, a třeba i jen na základě vlastních úvah a informací. Možnost odvolání předsedy Nejvyššího soudu ČR prezidentem republiky je m.j. omezena nutností prokázat závažné a opakované neplnění úkolů ve státní správě soudů. Odvolává ten, kdo jmenoval, ale není stanoveno, jakým způsobem má prokazovat naplnění zákonných podmínek pro odvolání, ani postup toho, kdo by se odvoláním z funkce cítil poškozen. Soudcovská lobby v této situaci prosazuje takový výklad právní úpravy zmíněných vztahů, který lze shrnout do zásady: přípustné je pouze to,co je ve prospěch nároků soudců. Podle jejich představ by prezident republiky měl být jen automatem na výrobu podpisů na jmenovacích dekretech nových soudců. A právní překážky odvolání předsedy by měly být tak velké, aby jmenování bylo téměř nezrušitelné a prakticky doživotní bez ohledu na výkon každého jednotlivce.

Díky neurčitosti právní úpravy výše zmíněných vztahů lze skutečně postup prezidenta republiky při jmenování soudců a odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu ČR považovat za sporný a nelze vyloučit, že Ústavní soud ČR se přikloní k jinému než prezidentovu výkladu pravidel. Ani pak ale nebude možné považovat prezidentovy kroky za protiprávní. Z hlediska „zdravého selského rozumu“ nelze prezidentův postup zpochybnit. Lidsky nevyzrálý, mladý soudce může způsobit občanům strašlivé škody. Vidíme to např. v opatrovnických sporech, kde o úpravě poměrů v rodině někdy rozhodují mladé soudkyně, které ještě nemají životní zkušenost z vlastní rodiny. Jejich výsledky tomu odpovídají. Prezident svým podpisem přejímá mravní spoluodpovědnost za to, že jím jmenovaný soudce nebude při nejmenším škodit. Nelze mu proto upírat právo odepřít podpis tam, kde má pochybnost o zralosti uchazeče. Obdobné to je v případě odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu ČR. Prezident je znám tím, že za každých okolností myslí vlastní hlavou. Není důvod se domnívat, že její odvolání bezmyšlenkovitě podepsal jen proto, že ji ministr spravedlnosti kritizoval. Jistě si obstaral své vlastní informace. Zákon nestanoví zvláštní postup pro zjištění a vyhodnocení vad v plnění úkolů předsedkyně Nejvyššího soudu, ani pro způsob jejího seznámení s prezidentovými závěry z přezkoumání jejího výkonu či o možných opravných prostředcích proti prezidentovu rozhodnutí. Protože prezident není obecně odpovědný z výkonu své funkce, je pouze na něm, jaké prostředky a postupy zvolí. Ostatně praktické uplatnění výhrad prezidentových kritiků by vedlo téměř k neodvolatelnosti předsedů soudů, což nelze přijmout. Při posuzování sporu mezi prezidentem a Ivou Brožovou je třeba si uvědomit, že se nejedná o zásah do její soudcovské nezávislosti, ale o pouhé odvolání hlavy státní správy na Nejvyšším soudu ČR.

Válka v resortu justice má ale také své etické hledisko. Vysoké funkce, které zastávají, zastávali či budou dále zastávat prezidentovi či ministrovi odpůrci, jsou službou občanům, takže není možné, aby sami jejich poskytovatelé rozhodovali o své způsobilosti službu poskytovat a aby v konečné instanci posuzovali její kvalitu. Právě proto, že stojí v hierarchii státní správy hodně vysoko, musí rozhodování o svých předpokladech pro výkon této služby přenechat těm, jimž slouží, popř. jejich zmocněncům. Všichni ti, které zde zmiňuji jako odpůrce prezidenta či ministra spravedlnosti, však dali v popsaných událostech najevo, že si osobují právo sami posuzovat úroveň svých předpokladů pro plnění role, kterou chtějí hrát, popř. sami hodnotit svůj výkon. Názor obsluhovaných na jejich služby je nezajímá. To je ovšem etické hledisko, které si bezohlední dobyvatelé moci vůbec nepřipouštějí. Svými postoji prokazují, že jejich osobnostní hodnoty nejsou na výši nároků rolí, pro které se cítí být povoláni Prozřetelností.

Revolucionář Jirsa zruší třetinu českých soudů!