. JUSTIČNÍ KANÁL

JUSTIČNÍ KANÁL
... sledujte výkon práva v českých zemích ...

Jak to vidí ...

Martin Stín:

Soud skončil, spor pokračuje

25. srpna 2005

Pondělní rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci „katarského prince“ uzavřelo tuto kauzu jen zdánlivě. Ve skutečnosti úplně neskončila pro nikoho z přímých ani nepřímých účastníků. Šejk Hamad al Thani sice opustil téměř po roce vazby brány pankrácké vazební věznice a krátce na to i naši zemi, ale čeká jej pokračování procesu před katarským soudem. Na jeho osud bude mít naše justice jen nepřímý vliv. Zprostředkuje jej předáním trestního spisu, který zřejmě bude jediným souborem důkazních materiálů, jež bude katarský soud posuzovat. Naštěstí soud provedl dokazování velmi pečlivě, takže pošle do Kataru dobrou vizitku: i nezákonně vedený proces může být po „řemeslné“ stránce skvěle zvládnutý.

Prohlášení řízení za nezákonné se dotkne i dalšího osudu šejkových „spolupachatelek“, nepravomocně odsouzených k podmíněným trestům. Zásadní změna procesní situace dává jejich obhajobě netušené možnosti komplikovat soudu život. Hry, které spolu soudy a obhajoba povedou, budou možná zajímavější než skutková podstata procesu: dobře organizovaný, poklidný obchod, v němž si obě strany myslí, že si přišly na své, bývá nudný, zatímco řešení neobvyklých procesních situací může být napínavé jako dobrá detektivka.

Zcela nové starosti přineslo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR předsedům obou senátů, kteří vedli vzpouru proti ministrovi a prohlásili jeho jednání za nezákonné. Nejvyšší soud ČR naopak rozhodl, že to byli právě oni, kdo volil nezákonný postup. Je možné, že ministr spravedlnosti z toho proti nim vyvodí personální závěry. Má na to právo. Ale v situaci, kdy kárné senáty tvoří kolegové provinivších se soudců, jim asi příliš neublíží. Sotva lze očekávat, že by předsedové senátů ocenili své profesní selhání tak vysoko, že by se ministrovi omluvili, či že by se dokonce dobrovolně zřekli taláru, ač slušnost by je k tomu měla přivést.

Nejdramatičtějším prvkem v dalším vývoji této záležitosti bude pokračující konflikt mezi nejvyšší státní zástupkyní a ministrem spravedlnosti. Ministr oznámil již dříve záměr prosadit její odvolání z funkce. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pro něj bylo novým podnětem k pokračování v tomto snažení. Zatím ji vyzval k odstoupení. Prokázal nadbytečnou laskavost, kterou Mgr.Marie Benešová neumí ocenit: pro většinu lidí je lepší jít sám než být vyhozen. Paní nejvyšší státní zástupkyně ale nehodlá odejít dobrovolně. Spoléhá možná na to, že ji předseda vlády opět „podrží“. Hraje ale hazardní hru. Tato kalkulace jí nemusí vyjít. Jiří Paroubek už opakovaně prokázal, že je schopen poznat a napravit svůj omyl, což je jedna z jeho hlavních ctností. V případě ochrany Marie Benešové se nemýlil o nic méně než při volbě první tiskové mluvčí či názoru na situaci kolem CzechTeku, dokonce z hlediska ohrožení chodu státu je tento jeho omyl nejzávažnější. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR by mu mělo otevřít oči. Má teď úředně potvrzeno, že ministr spravedlnosti postupoval v souladu se zákonem a zákrok nejvyšší státní zástupkyně proti němu byl nadbytečný. Tím je jednoznačně určen viník sporu. Nejvyšší státní zástupkyně vyhodnotila věc po právní stránce nesprávně a dopustila se příliš velkého přehmatu na to, aby se její selhání dalo prominout. Na vrcholu pyramidy státních zastupitelství přece nemůže stát osoba, která vykládá účelově trestní řád, jak se jí to hodí, a ještě k tomu nesprávně, své neumětelství lehkomyslně předvádí národu prostřednictvím televizní obrazovky a dokonce je schopna bez zákonných důvodů nechat obtěžovat své protivníky policií. Pokud ji někdo nezastaví, zítra pošle policii na prezidenta republiky, až udělí milost někomu, kdo se jí nelíbí. Paní nejvyšší státní zástupkyně nemůže zůstat dále ve funkci i proto, že svým jednáním v této kauze (a před tím v jiných, např. v kauze Kořístkově) dává špatný příklad všem podřízeným státním zástupcům. Premiér má nyní dosti jednoduchou volbu. Buď uznává důležitost hladkého fungování resortu spravedlnosti pro vytváření zdravého právního prostředí v zemi, a pak nemůže žádat po ministrovi, aby za něj odpovídal v situaci, kdy si kdejaký nekompetentní podřízený úředník dělá, co ho napadne, nebo význam resortu nevidí, a pak musí počítat s tím, že si toho všimne opozice a v předvolební kampani toho proti němu tvrdě a zcela spravedlivě použije: zdravé právní prostředí je důležité pro nás všechny bez rozdílu politického smýšlení, kdo nám je nezaručí, nemá právo vládnout.

Zajímavé bude sledovat, jak se obrat ve věci odrazí v osudech i některých dalších, spíše okrajových účastníků sporu. Týká se to např. náměstka nejvyšší státní zástupkyně, doc. JUDr. Jaroslava Fenyka, který po prohraném řízení podpořil svou nadřízenou proti Nejvyššímu soudu ČR tím, že jeho rozhodnutí prohlásil za mylné. Neuvědomil si, že mu jako státnímu zástupci vůbec nepřísluší, aby vykládal zákon a dokonce zpochybňoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který na rozdíl od něho má výklad zákona v „popisu práce“a jehož rozhodnutí jsou bezpodmínečně závazná pro všechny občany, papežsky neomylné soudce obecných soudů a drzé státní zástupce nevyjímaje. Po tomto vystoupení by měl dobrovolně skončit své působení ve státní správě, protože zřejmě není ochoten podřizovat se platnému právnímu řádu.

Stejně jako se kdysi v tzv. „televizní krizi“ předstíralo, že jde o svobodu slova a umělecké tvorby, v pranici kolem „katarského prince“ se zdánlivě proti ministrovi bojovalo za nezávislost soudů a za uznání jejich božské moudrosti. Ve chvíli, kdy nezávislý soud potvrdil omyly a nezákonné jednání „bojovníků za nezávislost justice“, v jednání obou představitelů NSZ převážila nad úctou k němu navyklá arogance předlistopadových prokurátorů. Nepřehlédněme: proti autoritě Nejvyššího soudu ČR a ústavního činitele- místopředsedy vlády ČR - se staví na odpor lidé, kteří profesí patřili k obávaným oporám předlistopadového protiprávního kolaborantského režimu. Sloužili dobrovolně, ochotně, těšíce se a těžíce ze zvýhodněného postavení ve společnosti. Směli sloužit kolaborantskému režimu, protože nebylo nejmenších pochybností o jejich oddanosti vládnoucí straně. Dnes vnášejí rozvrat do resortu spravedlnosti. V době, kdy se spor rozhořel, se odehrával na pozadí úsilí o překonání koaliční a vládní krize, jehož výsledek bezprostředně ohrožoval. Pokud nebudou věci prověřeny nástroji trestního řízení (čemuž zatím státní zastupitelství překážejí), nelze potvrdit ani vyvrátit, že si „vzbouřenci“ byli vědomi možných politických následků svého počínání, popř. že usilovali o nějaký konkrétní politický výsledek. Ale i kdyby nesledovali politické cíle, neschopnost sledovat širší celospolečenské důsledky jejich konání je činí nezpůsobilými zastávat tak vysoká místa ve státní správě. Státní úředník si nesmí dovolit zneužít své moci k ohrožení stability politických poměrů. „Vzbouřenci“ se ztrapnili odborně i občansky, měli by jít.

Ministr spravedlnosti by měl výhody, darované mu rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, využít také proto, aby se jako občan a ústavní činitel domohl rovnosti před zákonem proti „vzbouřencům.“ On a jeho spolupracovníci museli snést obtěžování policií, a strpět vytváření ovzduší podezření ze zkorumpovanosti. „Vzbouřencům“ nezákonné jednání dosud nepřineslo žádné nepříjemnosti. Ministrovy možnosti dosáhnout jejich kárného potrestání jsou velmi omezené. Nabízí se i možnost trestního stíhání za zneužívání pravomoci veřejného činitele, ale státní zastupitelství různých stupňů vytvořila kolem „vzbouřenců“ neprostupnou hradbu a jejich stíhání maří. Je snadné dostat k policejnímu výslechu ministra spravedlnosti, užívajícího svou pravomoc podle zákona, ale prakticky nelze dosáhnout téhož proti osobám, které v hierarchii státní správy stojí níže a provinily se nezákonným jednáním. A to si naše politická reprezentace myslí, že jsme právní stát, v němž jsou si všichni před zákonem rovni.

Předseda vlády má v dané situaci skvělou příležitost pomoci na svět kladným změnám v resortu justice. Státní zastupitelství zdaleka nefungují tak, jak by měla, a jejich chování se dlouhodobě nezlepšuje. Zčásti to je proto, že mnoho vedoucích funkcí v nich zastávají předlistopadoví prokurátoři, kteří si z dlouholeté služby v represivním aparátu totalitního režimu přinesli na nová působiště aroganci a styl práce nomenklaturních pracovníků, které se do poměrů demokratického státu nehodí. Odchod nejvyšší státní zástupkyně, která je nejvýše postavenou představitelkou této kasty, by měl být začátkem rozsáhlých personálních změn v celé struktuře státních zastupitelství.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR by se mělo dotknout osudu ještě jednoho, jinak celkem nevýznamného člověka. Je to Paul Springer, německý soudce, který působí již řadu let na ministerstvu spravedlnosti jako poradce EU. O jeho přítomnosti na ministerstvu se nikdy příliš nemluvilo. Její odhalení na počátku kauzy „katarského prince“ mě překvapilo, vždy jsem si myslel, že „poraděnky“ do civilní správy k nám posílal jen Sovětský svaz a před ním nacisté. Paul Springer se ve sporu kolem ministrova rozhodnutí o předání „princova“ trestního stíhání do Kataru veřejně angažoval opakovaně. Na začátku zkritizoval ministrovo rozhodnutí a podpořil vzpurné soudce. V pondělí se pro změnu pustil v televizním vystoupení do Nejvyššího soudu ČR, o jehož rozhodnutí se vyjádřil s úsměškem. Nedošlo mu, ž e zde nepůsobí jako soukromá osoba, ani jako úřadující říšský protektor, ale jako nevýznamný úředník Evropské unie, jehož veřejné vyjadřování ke spornému problému může být vykládáno jako vměšování do vnitřních z áležitostí hostitelského suverénního státu a nestoudné podrývání autority jeho ústavních institucí. Jeho zasahování do sporu by se také dalo považovat za zhmotnění strašidla oslabení naší státní suverenity, které nám stále předstírá prezident republiky, Jan Zahradil, Vladimír Železný a další.

Leckdo z diskutujících na internetu si postěžoval, že Nejvyšší soud ČR umožnil únik před trestem bohatému cizinci, pocházejícímu z panovnické rodiny, zatímco sochař Pavel Opočenský si odpykává vysoký trest a nepříznivý osud hrozí Bohumilu Kulínskému, přičemž ten mizera cizinec stejně dostal od našeho soudu velmi mírný trest. Zachytil jsem i domněnku, že „princovi“ příbuzní si „koupili“ soudkyni JUDr.Moniku Křikavovou (vzkaz pro NSZ: toto není podnět k jejímu trestnímu stíhání). To vše jsou pouze úvahy, pramenící z neznalosti. Ve všech třech případech se jedná o pohlavní zneužívání mladistvých, ale skutková podstata každé dílčí kauzy má své příznačné zvláštnosti, jimiž se jedna od druhé podstatně liší. Nelze ostatně srovnávat pravomocně uzavřenou věc Pavla Opočenského s nepravomocným odsouzením Hamada al Thani, protože u posledního by v dalším vývoji mohlo dojít k zásadním změnám na obě strany. A zcela nesrovnatelná je kauza Bohumila Kulínského, která dosud ani nedorazila k soudu, čili je zatím ve fázi policejní domněnky o vině. Jakékoli srovnání je tedy zatím předčasné z důvodu rozdílné procesní „zralosti“ případů. Zvláště je nesmyslné vynášet soudy o budoucím osudu Hamada al Thani, protože nikdo z nás nezná katarské právo a místní zvyklosti. Informace, které podala katarská prokuratura, jsou zásadně odlišné od toho, co na obrazovku říkají různí náhodně sehnaní „znalci“, kteří obvykle své sdělení začínají slovy „nevím, ale myslím, že …“, nicméně veřejnost bere sdělení z obrazovky za zjevenou pravdu. Také obsah, jímž byla v jednotlivých případech naplněna skutková podstata, je úplně stejný jen podle jména. Veřejnost se ovšem v tomto těžko orientuje, protože je závislá na informacích ze sdělovacích prostředků, které zase nemají přístup k bezprostředním informacím a občas z nouze vydávají dohady za věrný popis stavu věci. Podstatné je, že Hamad al Thani strávil téměř rok ve vazbě (přičemž je třeba vědět, že pobyt ve vazbě je podstatně nepříjemnější než výkon trestu odnětí svobody) a za pár týdnů by mohl žádat o podmíněné propuštění. Český občan by měl možná vazbu kratší, protože by u něj nehrozilo tak velké nebezpečí útěku. Takže útěk před trestem není tak absolutní, jak si veřejnost myslí, neboť kus trestu si Hamad al Thani ve skutečnosti odpykal – a to nevíme, zda katarský soud nakonec trest nenavýší. Lekce, kterou udělil „vzbouřencům“ Nejvyšší soud ČR odmítnutím jejich právního názoru, se může opakovat i v dalším vývoji neukončených mravnostních procesů: výsledek může být úplně jiný než ten, který předběžně s úplnou jistotou předpokládají novináři. Nemá smysl se vzrušovat před vydáním pravomocného rozsudku.