. JUSTIČNÍ KANÁL

JUSTIČNÍ KANÁL
... sledujte výkon práva v českých zemích ...

Jak to vidí ...

Zbyněk Šimůnek:

Nakolik je jednání před českým soudem veřejné?

31. října 2005

Řízení před soudy je ústní a veřejné, praví zákon, který ale stanoví výjimky. Není jich mnoho, byť i ty bývají zneužívány. Nejde nám teď o drobnosti, ale o podstatu věci, jak by být mělo…

Je nemyslitelné, aby veškerá societa, mající na průběhu procesu zájem, přišla a usedla v soudní síni. Proto celá společnost disponuje pro tento účel navenek mocnými nástroji - sdělovacími prostředky. Jejich tykadla - novináři - by v soudních síních bez řádných práv byli sotva co platní, a tak pro jejich zdárnou činnost máme ústavou zaručenou svobodu slova. Další krásný institut Listina základních práv a svobod ve svém 17. článku praví, že …"svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny" a čl. 2 téhož dokumentu právní síly ústavního zákona poznamenává že …"Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá." Je tam ještě mnoho moc hezkých věcí, při nichž sama LISTINA do nebe vynáší jejich užitečnost. Nicméně, bez svobody slova nelze společnost zformovat jako demokratickou. Jenže, každá forma, jíž si můžeme představit jako výsek skutečnosti, časem stárne a tuhne. Postupně chátrá, nestačí už pro nové funkce a posléze zcela zvetšelá jen překáží. Má li však dále účelně sloužit, je jejím údělem také proměna, spolu se společností. Po jistou dobu svého působení si však forma vyžaduje určité hranice. O tom, kudy právě procházejí na českých soudech stran objektivizace soudního procesu si musíme říci pár slov, neboť podle mého názoru až nebezpečně přituhlo…

Soudní omezování zvukových záznamů a přenosů

Zákon o soudech a soudcích před ještě nedávnou novelou pravil, že, …" předseda senátu rozhoduje o tom, zda je možné v průběhu soudního jednání pořizovat obrazové záznamy nebo uskutečňovat obrazové a zvukové přenosy." Laicky řečeno, jde o fotografování a filmování v soudní síni, a na předsedovi je i povolování či zakazování rozhlasového vysílání v přímém přenosu. Nic víc, nic míň. Nahrávání, tedy pořizování zvukového záznamu třeba na diktafon, vůbec zmíněno není, což znamenalo, že bylo novinářům bez omezení přístupné. Nedávná novela téhož zákona však novinářskou svobodu omezuje, tedy přitužila. Její dikce v šestém paragrafu a jeho třetím odstavci sice ponechává nadále fotografování a filmování na rozhodnutí senátního předsedy, avšak do nezávislého jednání novinářů poněkud neorganicky vsunuje nové prvky "vědomí" a "narušování průběhu nebo důstojnosti jednání." Samozřejmě, jde o nadbytečnou formulaci, důstojnost jednání nemůže narušit malý diktafonek, ale v praxi slouží pouze k šikanování novinářů a co horší, k omezování svobody tisku, neústavnímu potlačování svobody informací. Sami soudci přitom více než často jednají arogantně, jakoby nebyli pomocníky ve službách nalézání práva (za což jsou dobře placeni), ale usurpátoři moci nad veškerou občanskou společností. Popsaný stav je demokratickému státu krajně nebezpečný. Podle novely zákona o soudcích doslovná citace takto "účelného nástroje" odkrojování občanských svobod zní: …"S vědomím předsedy senátu nebo samosoudce lze pořizovat zvukové záznamy: kdyby způsob jejich provádění narušil průběh nebo důstojnost jednání, může předseda senátu nebo samosoudce jejich pořizování zakázat." Nesmí je tedy předem zapovídat. Jenže, ve skutečnosti je zcela libovolně citovaného dovětku soudcovským stavem zneužíváno. Systém pak selhává…

Fotografuješ, fotografujeme, fotografují …

Kromě zvukového záznamu zbývá pojednat pohled na obrazovou dokumentaci. Jde o svébytnou ikonografickou podobu procesu a jeho souvislostí. Nikoli jednotlivých závěrů, protože každý jev má smysl teprve tehdy, je li zařazen do správných vazeb. Ty mohou nabývat historicky cenné podoby, ať hned anebo i po létech. Je například technicky nemožné a nemá smysl soudní spis vážit, stačí-li k tomu jeho fotografie; je i názornější a celé prostředí soudu pak odráží jeden záběr ze soudní chodby, který řekne víc, než pouhý slovní popis. Proto současně hovoříme také o obrazovém zpravodajství. Tady kromě zákona o soudech a soudcích vstupují do hry další normy, pro něž je rovněž cenzura nepřípustná.(čl. 17 Listiny základních práv a svobod). Přesto mnozí soudci mimo jednání zakazují fotografovat (např. na chodbě soudu) a v praxi šikanují novináře, ačkoli k tomu nemají žádný zákonný placet. Naopak, pokud tak muži zákona činí, záměrně, často jen ve svůj prospěch nebo z důvodů profitu soudcovské lobby, zakrývají veřejnosti oči. Je však povinností novináře, aby v takovém případě, tím spíše nemlčel. "Bobříka mlčení" si může uložit sám, byť i nad jisté zvláštní případy upravené jinými zákony, kdykoliv. Zejména pokud jde o šetrnost vůči dětem, zdravotně postiženým, pozůstalým, aj. zvláštním případům. Nelze tak "šanovat" ústavní činitele, mezi něž soudci nepochybně patří a pobírají tomu odpovídající plat. Pro "normální" lidi však jistá legislativní omezení však přeci jen jsou: …"Podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a tiskové, fimové, rozhlasové a televizní zpravodajství. A ni takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby." praví poslední znění občanského zákoníku. Nad ním skřípat zuby či krčit rameny mohou zejména páni soudci a soudkyně, ale to je tak vše, co opravdu smějí. Pro nevěřící Tomáše volně připomeňme onu citaci z Listiny základních práv a svobod: "Co není občanům zakázáno, je povoleno." Fotografovat státní orgány - soudce - zakázáno není, tedy FOTOGRAFUJTE!