. JUSTIČNÍ KANÁL

JUSTIČNÍ KANÁL
... sledujte výkon práva v českých zemích ...

Jak to vidí ...

Zdeněk Jemelík:

Nezávislost nekontrolovatelnost, nemravnost, netrestatelnost

16. května 2015

Požadavek nezávislosti začíná rozežírat státní správu, která nemůže účinně fungovat bez podřízenosti nižších stupňů hierarchie vyšším, tedy bez regulovaného omezení nezávislosti. Dožaduje se jí kdekdo a stala se mantrou, kterou v honbě za popularitou mávají různé nevládní nátlakové skupiny a v touze zalíbit se jim také někteří politici. Kdyby se ale všichni vyznavači nezávislosti ve státní správě setkali na jednom místě a měli by vysvětlit, co si pod tím kouzelným slůvkem představují, bylo by rázem jasno.

Vyšlo by najevo, že úředníci všeho druhu (rakouské a německé právo mezi ně zahrnuje jako „zvláštní druh“ i státní zástupce) si přejí sami rozhodovat o tom, čím se budou zabývat, sami si určovat objem práce, který chtějí odvádět, i lhůty plnění, sami rozhodovat o pracovních postupech a hlavně nenést odpovědnost, když se něco nepovede. Jak správně podotkl jeden z významných právníků, kteří se zúčastnili 8. Rozmluv na Hanspaulce, pořádaných Institutem Václava Klause, „mělo by být povinné při každém použití slova nezávislost dodat nekontrolovatelnost“.

Méně určití by byli politici a mluvčí nevládních organizací. Důležitě by blábolili o nutnosti ochránit úřady před vlivem politiků, které asi paušálně považují za darebáky (dokud se jim nepodaří také se jimi stát) a popírají sílu jejich mandátu, odvozeného od vůle voličů. Měli by potíže, kdyby měli uvést příklad nezákonnosti, při které právě nedostatek procesní nezávislosti úředníků umožnil uplatnění škodlivého vlivu politiků. Našli by pouze příklady selhání státního zástupce, dané nikoli nedostatečně zabezpečenou nezávislostí, ale nedostatkem osobní statečnosti. V důsledcích by na sebe prozradili, že popírají platnost pravidel dělby moci ve státě a pohrdají ústavními institucemi.

V souvislosti s přípravami nového zákona o státním zastupitelství zaznívá požadavek na prohloubení nezávislosti zvlášť často. Návrh zákona, který představil veřejnosti ministr Robert Pelikán, pochází v zásadě z dílny státních zástupců. Lze na něm doložit, že věci se mají skutečně tak, jak jsem uvedl výše. Nezávislost nejvyššího státního zástupce a vedoucího Speciálního státního zastupitelství zde má podobu podřízenosti přímo pánubohu. Chybí mechanismus přenosu priorit trestní politiky vlády na státní zastupitelství, o možnosti čelení excesům žalobců vládou či ministrem spravedlnosti ani zmínka. Tlak na odpovědnost za selhání státního zástupce při výkonu služby má zajišťovat bezzubá soustava pravidel kárného a stížnostního řízení, převzatá ze současného zákona, která je v podstatě neúčinná.

V praxi jde míra nezávislosti státních zástupců tak daleko, že přes slovo nekontrolovatelnost se dostaneme až k pojmu nemravnost a odtud dále k netrestatelnosti. Rozhodující pro správnost počínání státního zástupce je podle současného kastovního pojetí nezávislosti jeho subjektivní pohled na věc. Ve jménu uznání práva na nezávislý právní názor je každé jeho rozhodnutí správné, a tedy beztrestné, i kdyby za ně stát zaplatil statisícové odškodnění. Právní názor státního zástupce domněle stojí nad právním názorem soudu dokonce i v tom případě, kdy rozsudkem byla prokázána jeho mylnost.

Představme si pro pochopení zhoubnosti zvráceného pojetí nezávislosti státních zástupců situaci, která může nastat, když někdo z nenávisti vyvolá křivým obviněním trestní řízení proti svému protivníkovi. Je to nepochybně podlé jednání, zasluhující veřejné odsouzení a stíhání podle trestního práva. Křivost obvinění nemusí vyjít na povrch na první pohled, proto oběť podlosti musí podstoupit martyrium trestního stíhání až do konce. Dojde k souboji žalobce a obhajoby, moderovanému soudem. Zvlášť vydaření jedinci mezi státními zástupci chápou jednání před soudem jako kolbiště, na němž obhajují svou svatou věc proti obhajobě a případně i proti samotnému soudu. Nejde přece o spravedlnost, ale o to, kdo s koho. Bez ohledu na chatrnost dokazování se žalobci vnitřně utvrdí v přesvědčení o vině obžalovaného a jeho odsouzení se jim stane věcí prestiže. K jeho prosazení je každý nástroj dobrý, takže od nekontrolovatelnosti se překročí hranice k nemravnosti: k utloukání obžalovaného je použitelná lež, znevažování jeho osoby, urážení každého, kdo stojí na opačné straně. Je-li nablízku televizní kamera, to vše se projeví v nabubřelém zadupávání obžalovaného do země. Kdo sleduje velké medializované trestní procesy, ví, o čem mluvím.

Ale nejen v pohádkách končí věci občas dobře. Stane se, že v průběhu dokazování před soudem vyjde najevo křivost obvinění a postižený nakonec po všech podstoupených útrapách drží v ruce zprošťující rozsudek. Podlost původce jeho trápení nedosáhla odměny v podobě odsouzení nevinného. Znám dokonce výjimečný případ, v němž soudce, který se jinak choval k obžalovanému nepřátelsky, se při odůvodnění rozsudku vyslovil pro trestní stíhání křivopřísežníka. Ale žalobce-posedlík se nedokáže vyrovnat s uniknutím kořisti. Odvolá se a štafetu boje za svatou pravdu žalobců převezme státní zástupce, vystupující stejně zapáleně před odvolacím soudem. A někdy se zapojí do hry i nejvyšší státní zástupce, který podá dovolání v neprospěch obžalovaného k Nejvyššímu soudu ČR, s nímž neuspěje. Pak zde stojí napříč soustavou celý řetěz zhrzených žalobců, jimž se nepodařilo prosadit jejich utkvělé představy o vině nevinného. A to je sjednocuje.

Jásot nad vítězstvím spravedlnosti je ale předčasný. Každý má být po zásluze odměněn. Zproštěný obviněný sice dostal od státu za utrpěné příkoří odškodné, ale aby bylo učiněno spravedlnosti zadost, mělo by se dostat i na původce jeho trápení. Ten ale může zůstat klidný, protože jej chrání do nemravnosti přetavená nezávislost státních zástupců. Vědí přece lépe než soud, že obžalovaný je lump a nad zprošťujícími rozsudky a odmítnutím dovolání jen pohrdavě krčí rameny. Podá-li postižený trestní oznámení na ničemu, který přivodil jeho trápení, narazí na odpor zhrzených žalobců: mají jej za neprávem zproštěného a zadostiučinění stíháním křivopřísežníka mu neposkytnou. Nemohou-li mu již jinak ublížit, aspoň poskytnou ochranu jeho protivníkovi. V jejich očích křivé obvinění není křivé, protože podle jejich mínění, jež považují za silnější než právní názor soudu, zproštěný obžalovaný je stále vinen. Stížnosti proti počínání prvostupňového státního zastupitelství jsou zbytečné, neboť nadřízený orgán se s ním solidarizuje a jeho rozhodnutí posvětí. Přezkum jeho stanoviska vyšším stupněm skončí stejně a je konečným rozhodnutím, proti němuž neexistuje další opravný prostředek. Naivní lidé si stěžují nejvyššímu státnímu zástupci nebo ministrovi spravedlnosti, ale tam nepochodí: nejvyšší náčelníci nemají pravomoc do věci zasáhnout (to je nesporná výhoda pro pachatele ničemností proti prokuratuře, v které generální prokurátor dosáhne na každého provinilce – proto ten boj za oslabení postavení nejvyššího státního zástupce).

Možná mi čtenář dá za pravdu, že státní zástupce, který pohrdá soudním rozhodnutím a nahrazuje právní názor soudu svou zavilostí, trestuhodně popírá pravidla dělby moci ve státě. Státní zastupitelství je pánem přípravného řízení a veřejným žalobcem, ale výklad práva přísluší pouze soudům a také pouze soudy rozhodují o vině a trestu. Jejich rozhodnutí se nemusí líbit, ale jejich respektování je povinnost. Poskytování ochrany osobám, na trestnost jejichž jednání upozornil soud, je rovněž projevem pohrdání názorem soudu a porušením základní povinnosti státního zástupce stíhat každý trestný čin, o němž se doví. Pokud si státní zástupci vedou popsaným způsobem, zpochybňují svou nestrannost a profesionalitu, vyvolávají oprávněnou nedůvěru ke svému úřadu. Odtud lze odvodit, že naplňují skutkovou podstatu kárného provinění, které zákon o státním zastupitelství vymezuje rozbředlou definicí takto: Kárným proviněním je zaviněné porušení povinností státního zástupce, zaviněné chování nebo jednání státního zástupce, jímž ohrožuje důvěru v činnost státního zastupitelství nebo v odbornost jeho postupu anebo snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce.

Odtud vyplývá pokušení navrhnout podání kárné žaloby na státního zástupce, který kryje původce trápení zproštěného obžalovaného. Každý vedoucí státní zástupce má pravomoc kárného žalobce proti všem státním zástupcům, kteří stojí v hierarchii státního zastupitelství pod ním. Poškozený jako skromný člověk, dosud zkroušený nepříjemným prožitkem trestního stíhání, proto osloví nejblíže vyššího kárného žalobce, stojícího nad ochráncem původce trestního stíhání. Ale ten je ve svých názorech rovněž nezávislý a zproštěnému obžalovanému úspěch nepřeje. Kárně žalovanému státnímu zástupci přizná právo na nezávislý právní názor, odmítne domněnku o podřízenosti právního názoru státních zástupců soudnímu výkladu a jeho počínání posvětí jako jedině správné.

Pokud stěžovatele odmítne nejblíže vyšší kárný žalobce, nemůže žádat o zvrácení jeho rozhodnutí nadřízeného, neboť kárný žalobce je ve svém rozhodování nezávislý a korigovat je může pouze kárný soud, obrátí-li se na něj kárnou žalobou. Nic ale nebrání odmítnutému poškozenému, aby podal podnět k podání kárné žaloby o stupeň výš, a když ani tam neuspěje, až k nejvyššímu státnímu zástupci či ministrovi spravedlnosti. Nikde ale neuspěje, pouze sofistikovanost odůvodnění odmítnutí se stupeň od stupně zvyšuje. Nemá naději ani v případě, že by porušení etického kodexu všemi chráněným státním zástupcem konstatovala na základě náhodného seznámení s protokoly z hlavního líčení a se zvukovým záznamem bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová (takový případ se stal).

Nezávislost státních zástupců ve výše popsaném zvráceném pojetí je skutečně synonymem pro nekontrolovatelnost, která vede dále k nemravnosti jejich počínání a zaručuje jim netrestatelnost. Takové pojetí nezávislosti je ovšem třeba potírat.

Tím se nevyjadřuji proti nezbytnosti standardní procesní nezávislosti, kterou víceméně dostatečně zabezpečuje i současná právní úprava a až na občasné výjimky se uplatňuje i v praxi.