. JUSTIČNÍ KANÁL

JUSTIČNÍ KANÁL
... sledujte výkon práva v českých zemích ...

Jak to vidí ...

Zdeněk Jemelík:

Neřest rozkládá státní moc

6. května 2005

Spojení nezřízeného sexuálního apetitu bohatého muže s touhou po penězích mravně nezakotvených dívek, které objevily, že jejich klín je dobře prodejným zbožím, vedlo až k bouři ve státních orgánech, která může způsobit zmaření úsilí Jiřího Paroubka o získání podpory poslanecké sněmovny jeho vládě. Kolem soudního řízení s Hamadem bin Abdullahem Thani al-Thani, zjednodušeně novináři nazývaným „katarským princem“, uživatelem úplatných sexuálních služeb příležitostně prodejných slečen, a s jeho třemi „náborovými pracovnicemi“, vypukl nejostřejší spor mezi ministrem a proti němu stojícími soudci a státními zástupci, k jakému v krátkých dějinách české justice došlo.

Jednou rovinou střetnutí je kriminalizace ministra spravedlnosti nejvyšší státní zástupkyní Mgr. Marií Benešovou, provázená jejími nehoráznými a ministrem nikdy stejnou mincí nesplacenými výroky na jeho adresu. Premiér Jiří Paroubek se domnívá, že krize skončila jeho jednáním s oběma stranami sporu, z něhož vyplynula pro vzpurnou nejvyšší státní zástupkyni povinnost uložit si bobříka mediálního mlčení. Dokázal-li skutečně premiér zastavit proud jejích mediálních úletů a zejména jednostranného nekultivovaného napadání ministra, je to záslužný čin, za který mu přísluší uznání a dík. Pokud se týče dojmu, že se mu podařilo ukončit krizi, nezbývá než připomenout, že také jeho předchůdce věřil, že krizi lze zahnat rozhodnutím. Premiér možná zabránil dalšímu rozmazávání sporu před očima veřejnosti, ale jeho příčinu neodstranil. Ta spočívá v rozporu mezi názorem svářících se stran na vymezení pojmu „rozhodovací nezávislost“, který někteří soudci a státní zástupci chápou až jako nezávislost na zákonu. Ve specifickém případě Mgr. Marie Benešové je spor kořeněn její až chorobnou touhou vytvářet svůj kladný mediální obraz, stylizovat se do podoby záruky neúprosnosti boje proti korupci, vkládat do povědomí veřejnosti představu, že zásluhou jejího skvělého řízení jsou státní zastupitelství nejlépe (ne-li jediným) fungujícím článkem soustavy orgánů činných v trestním řízení, a tím vším zastírat skutečný stav tohoto úseku státní správy, jenž má do jí líčeného obrazu hodně daleko. V útoku na ministra zašla příliš daleko a završila tím řetěz pochybení, jenž by v rozumně spravovaném státě vedl k jejímu okamžitému odvolání z funkce. Pokud ji premiér z politických ohledů podrží, napětí v resortu justice nevymizí, protože tak vyhraněná osobnost, jakou je Mgr.Marie Benešová, neprojde po premiérově domluvě katarzi a nezmění od základů svůj způsob myšlení a jednání. Stejně jako v případě pověstného „zrušení“ krize kolem selhání ex-premiéra Stanislava Grosse, také v tomto případě snad lze rozhodnutím dočasně odstranit vnější projevy krize, nikoli ji samu. Její prodlužování není v zájmu státu, protože bude bránit zlepšení práce státních zastupitelství, které je nezbytné.

Druhou rovinou je spor mezi ministrem a soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 2, JUDr. Monikou Křikavovou. Za ni se nyní postavil Městský soud v Praze výrokem senátu JUDr. Petra Stutziga, který zamítl návrh obhajoby na předání věci katarského „prince“ jinému soudu a na vyloučení soudkyně pro podjatost. Tato část sporu se zatím obešla bez neurvalého mediálního napadání a zdá se, že bude i nadále probíhat kulturním způsobem. Pondělní rozhodnutí odvolacího soudu není ostatně přímým střetem mezi ministrem a justicí, ale běžným posouzením stížnosti obhajoby proti postupu soudu první instance, jakých probíhají stovky. Nebýt dramatizace sporu nešťastným rozhodnutím nejvyšší státní zástupkyně poštvat na ministra a jeho spolupracovníky policii, patrně by toto soudní řízení nepřitáhlo takovou pozornost sdělovacích prostředků a nestalo by se příležitostí pro hromadnou výrobu matoucích výroků a unáhlených soudů.

Na této etapě sporu lze demonstrovat jednu nectnost českého práva: jeho nesrozumitelnost, neurčitost a následnou nevypočítatelnost jeho účinků. Zákony by měly být psány tak, aby jim průměrně vzdělaný občan porozuměl bez pomoci advokáta, a aby jejich smysl byl zcela jednoznačný. Kdo si pozorně přečte §448 odst. 1 trestního řádu, snadno uvěří, že ministr Němec postupoval naprosto správně. Ale výklad problému, podaný odvolacím soudem a veřejnosti tlumočený např. článkem ve vydání internetové verze Lidových novin na portálu Centrum z 5.5.2005 „Soud: Němec jednal nezákonně“ je úplně opačný. Jak se má občan orientovat v právu a odhadovat výsledky projednávání jeho věci soudem, dokáže-li justice tak cynicky ohýbat paragrafy, že vlastně neplatí ? A obě strany se odvolávají na slovutné znalce.

Nevím, jakými prostředky bude tuto část sporu dále řešit ministerstvo. Ale k jeho vyřešení dojde, protože obhájce udělá to, co měly obecné soudy podniknout ve chvíli, kdy došly k názoru, že rozhodnutí ministra je nezákonné: obrátí se k Ústavnímu soudu ČR. To je jediný přípustný a rozumný postup.

Pokusím se laickým výkladem vysvětlit čtenářům, v čem spočívají vady rozhodnutí Městského soudu v Praze dle shodných názorů obhajoby a ministerstva. Srovnám-li postoje obou stran, pak ten „ministersko-obhájcovský“ se opírá o doslovnou citaci zákona a logický výklad souvztažností mezi vymezením pravomoci ministra ústavou, kompetenčním zákonem a trestním řádem. Bývalý ministr spravedlnosti JUDr. Jaroslav Bureš to ve stanovisku pro předsedu vlády shrnul do stručného výroku, že ministr spravedlnosti nepřekročil svou pravomoc. Skutečně §448 odst. 1 dává ministrovi od podání obžaloby výlučnou pravomoc rozhodnout o předání trestního řízení do ciziny. V celém trestním řádu není žádná zmínka, že by jeho rozhodnutí bylo podmíněno souhlasem soudu, či že by mu rozhodnutí soudu muselo předcházet. Jeho postup není běžný (jde ostatně o velmi vzácný případ), ale je ze zákona možný. Třetí odstavec téhož paragrafu vysloveně zakazuje pokračovat v ČR v předaném trestním stíhání. Nelze z ničeho vyvodit, že by ministr jako ústavní činitel při výkonu své výlučné pravomoci ve vztahu k zahraničí musel poprosit o souhlas ke svému rozhodnutí soudce okresního soudu: struktura státní správy a jejích pravomocí je přece hierarchická. Okresnímu soudu nepřísluší mařit úkony,které jsou zákonem vyhrazeny vládě, popř.ministerstvu. Zatímco „ministersko-obhájcovský“ názor stojí na doslovné citaci zákona, obecné soudy do něj vkládají domněnky a úvahy o nadřazenosti jiných částí trestního řádu nad „mezinárodněprávní“ hlavou dvacátou pátou. Senát JUDr. Petra Stutziga si musel pro odůvodnění svého stanoviska pomoci podzákonným předpisem, jímž je směrnice ministerstva o postupu soudu při řízení ve vztahu k cizině. Právě proto, že jde o interní resortní předpis, nelze jím zvrátit smysl zákona. Tento předpis nezavazuje ministerstvo, nýbrž soudy, a jeho uplatnění přichází v úvahu teprve tehdy, když soud sám žádá o předání věci do ciziny. Protože ministr není zákonem vázán k poslušnosti soudu a rozhodl o předání trestního řízení do ciziny na základě vlastního uvážení, k použití instrukce v tomto případě neměl důvod. Je ostatně pouze svévolí a projevem arogance soudu, když si dovolí mistrovat ministra a vysvětlovat mu, jak má správně rozumět svému vlastnímu nařízení. Je to naopak: závazný výklad instrukce ministerstva podává ministr a soud se musí jeho názoru podřídit. Městský soud v Praze opřel své stanovisko také o názor, že ministr svým rozhodnutím porušil ústavněprávní zásadu, že nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci. Obecný soud ale není příslušný k vykládání ústavního práva a mimo to ustanovení ústavněprávních předpisů se zpravidla neuplatňují přímo, ale prostřednictvím specielních zákonů, v tomto případě trestního řádu. Ve smyslu ustanovení trestního řádu není soudkyně JUDr. Monika Křikavová zákonným soudcem Hamada bin Abdullaha Thani al-Thani, protože tím je od ministrova zákonného rozhodnutí katarský soudce. Ministr spravedlnosti rozhodl v rámci své ústavní pravomoci a v souladu s trestním řádem. Jeho rozhodnutí je proto platné, nemůže je zrušit nepříslušný obecný soud a až do jeho odvolání samotným ministrem nebo zrušení příslušným soudem (např. Ústavním soudem ČR) každý, kdo se jeho rozhodnutí protiví, jedná protizákonně. Pokud si soudce JUDr. Petr Stutzig myslí, že ministr porušil ústavní pořádek, má jediné právo: podat proti ministrovu rozhodnutí stížnost Ústavnímu soudu ČR a pak na sobě spáchat násilí a názoru Ústavního soudu ČR se podřídit . Až do rozhodnutí Ústavního soudu ČR by měl soud přerušit řízení.

Ústavněprávní úvahy Městského soudu v Praze zahrnují zajímavý detail, nepřímo odporující námitkám „odmítačů“ ministrova rozhodnutí. Různí xenofobové projevují totiž obavu, že katarský „princ“ usiluje o vydání do vlasti hlavně proto, aby unikl přísnému trestu. Na druhé straně v usnesení odvolacího soudu se odvíjí úvaha o vysokém trestu, který mu možná ve vlasti hrozí. Z toho se vyvozuje ústavněprávní námitka proti jeho vydání do Kataru, neboť jsme se zavázali, že nebudeme vydávat trestně stíhané osoby do zemí, v nichž by jim hrozil mimořádně krutý trest.

Když už se pustil senát JUDr.Petra Stutziga do ústavněprávních úvah, měl se zamyslet také nad poškozením základního práva obžalovaného odepřením překladu obžaloby do jeho mateřské řeči. To je skutečně velká a neomluvitelná újma na právu, zakotvenému v Listině základních práv a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Státní zastupitelství a soud jej o toto právo připravily pod malichernou, čistě formální záminkou. Obžalovaný je mimo to v nerovnoprávném postavení ve srovnání se spoluobžalovanými „kuplířkami“. Je držen od listopadu ve vazbě, čímž jsou zhoršeny podmínky jeho obhajoby. Naproti tomu jeho spoluobžalované se baví s poškozenými jako na táčkách na Starém Bělidle. Samozřejmě je mohou ovlivňovat, ale to nevadí ani státnímu zástupci, ani soudu.

Řízení proti katarskému „princi“ probíhá s vyloučením veřejnosti. Chrání se tak soukromí „poškozených“ dívek, což je samozřejmě na místě. Nevýhodou tohoto způsobu vedení řízení je ale otevření prostoru pro mylné dojmy a z nich odvozené nesprávné, až výstřední názory. Zaujal mě např. článek „Suďte prince tady a teď!“ pí. Květy Pumerové, která z neznalosti věci promítla do svých úvah zkušenost ze života v muslimské zemi. Podlehla proto představě, že „princ“ se dopustil takového zneužití dívek, za které by mu v muslimské zemi hrozila msta zneuctěné rodiny a tvrdý trest podle islámského práva. Skutečnost je podstatně střízlivější. Sotva lze mluvit o zneuctění slečen, z nichž žádné se nestalo nic, co by si nepřála, s čím by předem, bez nucení a přemlouvání nesouhlasila, a za co bezostyšně přijala motivační odměnu. Neobstojí ani autorčiny obavy, že při přenesení řízení do Kataru nebudou zajištěny případné nároky „poškozených“ vůči obžalovanému. „Zneužité“ dívenky nemluví o tom, že by se cítily poškozeny a žádné nároky vůči „princi“ neuplatňují ( s výjimkou jedné maminky, kterou soud odkázal na občanskoprávní řízení). Byly ostatně štědře odměněny za služby, které většinou poskytovaly právě kvůli očekávané odměně, pokud dokonce výjimečně neměly k „svůdci“ citový vztah. A z chování některých z nich vůči spoluobžalovaným „kuplířkám“ je zřejmé, že jejich zážitky z „princova“ bytu nebyly dost nepříjemné na to, aby narušily jejich kamarádství. Samozřejmě, je třeba ctít zákon, který říká, že pohlavní styk s dívkou mladší 15 let je vždy trestným činem, bez ohledu na okolnosti, za kterých k němu došlo. Trestnost „princova“ jednání se mi jako laikovi zdá být zjevná a jeho chování považuji za odpudivé. Ale nelze na tento případ aplikovat hlediska, která použila autorka, protože zde nedošlo k tomu klasickému zneužití, jak je chápe islámská morálka a právo. Spíše mě v této souvislosti zaráží úplně jiná věc, a to netečnost žalobce k odpovědnosti rodičů za mravní stav „poškozených“. Některé z nich získaly dost velké částky, které z větší části použily k vylepšení šatníku. Je podivné, že si jejich rodiče nevšimli, že dcerušky nosí oblečení, jež jim nekoupili a nepátrali po zdrojích jejich příjmů.

Veřejnost by si ale měla zásadně uvědomit, že vyostření sporu mezi ministrem a justičními složkami kvůli předání trestního stíhání katarského „prince“ do ciziny je nejspíš projevem nevole, kterou u mocných kast soudců a státních zástupců ministr vyvolal tlakem na jejich individuální odpovědnost, na který nebyli u jeho předchůdců zvyklí. Přece jen trochu narušil jejich jistotu, že se jim nemůže nic stát, i kdyby nesprávným procesním postupem sebevíce poškodili stranu řízení. Sotva ale mohou čekat, že ministři spravedlnosti budou kolem nich trvale chodit po špičkách, když je stav naší justice důvodem rostoucí nespokojenosti obyvatelstva a časté kritiky našich poměrů ze strany mezinárodních institucí.

Z různých souvislostí dále usuzuji, že skrytým cílem útoku na ministra spravedlnosti a vyhrocení jeho sporu s nejvyšší státní zástupkyní právě v době jednání o sestavení nové vlády a jejího představení sněmovně s žádostí o vyjádření důvěry je vyvolání rozkolu ve vládní koalici, s následným docílením předčasných voleb. Útok na ministra spravedlnosti připomíná kampaň proti Stanislavu Grossovi. Je veden o to brutálněji, o co nicotnější je oficielně udávaná počáteční příčina. Na ex-premiéra si přece jen netroufly orgány činné v trestním řízení a se soudy v podstatě neměl co do činění. Podobnost je i v chování médií: téměř všichni hlídací podvraťáci demokracie štěkají stejným hlasem a stejným směrem. Jen se skutečnostmi nakládají podstatně hůře: v postupu proti Stanislavu Grossovi byli důslednější. Ostatně tam bylo co hledat, což zde se říci nedá. Perlou mediální kampaně byl přístup veřejnoprávní televize, která ve zpravodajstvích dne 5.5.2005 uváděla zprávu o pokračování procesu s katarským princem axiomatickým sdělením, že ministr spravedlnosti Němec porušil zákon. Samozřejmě, po rozvedení úvodního tvrzení následovala informace o mínění druhé strany, takže nelze vytknout nevyváženost zpravodajství. Ale způsobem podání dostalo tvrzení o nezákonnosti ministrova počínání sugestivní povahu nezpochybnitelné pravdy, dlouhodobě utkvívající v paměti diváka, v jejímž stínu vysvětlení jeho stanoviska vyznělo jako výmluva přistiženého zloděje. Začala předvolební kampaň.