. JUSTIČNÍ KANÁL

JUSTIČNÍ KANÁL
... sledujte výkon práva v českých zemích ...

Mozaika



Záznam tiskové konference ministra spravedlnosti k analýze efektivnějšího postihu drobné kriminality a k nevině ministerstva v cause zapomenutých miliard ve Švýcarsku
28. prosince 2011

YouTube link



Tisková konference ministra spravedlnosti k analýze efektivnějšího postihu drobné kriminality a nevině ministerstva v cause zapomenutých miliard ve Švýcarsku, 28. prosince 2011 Tisková konference ministra spravedlnosti k analýze efektivnějšího postihu drobné kriminality a nevině ministerstva v cause zapomenutých miliard ve Švýcarsku, 28. prosince 2011
Tisková konference ministra spravedlnosti k analýze efektivnějšího postihu drobné kriminality a nevině ministerstva v cause zapomenutých miliard ve Švýcarsku, 28. prosince 2011 Tisková konference ministra spravedlnosti k analýze efektivnějšího postihu drobné kriminality a nevině ministerstva v cause zapomenutých miliard ve Švýcarsku, 28. prosince 2011
Tisková konference ministra spravedlnosti k analýze efektivnějšího postihu drobné kriminality a nevině ministerstva v cause zapomenutých miliard ve Švýcarsku, 28. prosince 2011 Tisková konference ministra spravedlnosti k analýze efektivnějšího postihu drobné kriminality a nevině ministerstva v cause zapomenutých miliard ve Švýcarsku, 28. prosince 2011


Tisková zpráva

28. 12. 2011

Ministerstvo zpracovalo analýzu efektivnějšího postihu drobné kriminality

Ministerstvo spravedlnosti vypracovalo v souladu s programovým prohlášením vlády analýzu vzniku centrálního Registru přestupků. Cílem zamýšleného vytvoření registru je efektivnější projednávání přestupků a zpřísnění postihů při jejich opakovaném páchání. Evidence má v neposlední řadě sloužit jako nástroj pro trestní postih u recidivy vybraných druhů přestupků.

Centrální ani místní registr všech přestupků v současné době neexistuje. Orgány, které řeší přestupková řízení, si pro své účely vedou pouze dílčí evidence. Konkrétní správní orgán tedy neví o přestupcích téhož pachatele projednávaných jinými správními orgány, a zohledňování opakovaného páchání přestupků je v praxi v podstatě nahodilé.

Vláda se proto v programovém prohlášení zavázala k vytvoření podmínek pro vznik centrálního elektronického Registru přestupků, který by poskytoval informace orgánům činným v trestním řízení, správním orgánům projednávajícím přestupky a případně i dalším orgánům veřejné moci.

"Správním orgánům má informace o předchozím postihu za přestupek sloužit k uložení odpovídající přísnější sankce. Orgánům činným v trestním řízení bude - v případě zavedení trestní odpovědnosti za opakované páchání určitých přestupků - tato informace sloužit k rozhodnutí o zahájení trestního stíhání pachatele," uvedl ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil.

Podle analýzy ministerstva spravedlnosti lze Registr přestupků zřídit při Rejstříku trestů jako informační systém veřejné správy. Údaje by do něj zapisovaly správní orgány, které přestupek uloží v prvním stupni řízení.

Ministerstvo zastává názor, že v registru by se měly z důvodu důsledného postihu ve správním řízení evidovat všechny druhy přestupků, tedy nikoliv jen ty, u kterých by při jejich opakovaném páchání přicházela v úvahu trestní odpovědnost.

Pokud ministerskou analýzu v lednu schválí vláda, začne ministerstvo ihned zpracovávat paragrafové znění potřebných legislativních úprav. Návrh novely zákona o přestupcích, trestního zákoníku a dalších souvisejících zákonů, která vytvoří podmínky pro vznik Registru přestupků včetně možné trestní odpovědnosti u vybraných druhů přestupků, má být vládě předložen do 30. června 2012. Ministerstvo předpokládá, že ve Sbírce zákonů by novela mohla být zveřejněna v lednu 2013. Vzhledem ke lhůtě nezbytné pro proškolení pracovníků správních orgánů ohledně toho, jak s novým systémem pracovat, bude třeba stanovit účinnost změn nejdříve k 30. červnu 2013.

Náklady na realizaci projektu ministerstvo odhaduje na 31 milionů korun, provoz systému ročně vyjde podle odhadů na 8 milionů korun.

Tereza Palečková, tisková mluvčí ministerstva spravedlnosti


Sám sobě své slávy tvůrcem

Zdeněk Jemelík, Politikon.cz 31. 12. 2011

Zamyšlení nad vystoupením ministra nespravedlnosti Jiřího Pospíšila v Událostech, komentářích ČT ve středu dne 28. prosince 2011 je příležitostí k ohlédnutí za jeho mediálním působením v uplynulém roce. Žádný z členů vlády nevěnuje takou péči svému mediálnímu obrazu jako tento mladý, ctižádostivý a nesporně bystrý, leč zkušenostmi z všedního života „pracujícího lidu“ neotřískaný politik. Námaha a peníze (ať vlastní či z rozpočtu ministerstva), které na tento účel vynakládá, se mu vyplácejí: podle zásady „slepý mezi jednookými je králem“ při obecném hlubokém poklesu důvěry občanů k vládě se v průzkumech oblíbenosti politiků trvale udržuje na vrcholku.

(...)

Nejvýznamnějším rysem jeho mediální politiky je ovšem opakované předkládání veřejnosti nehotových projektů, vždy podaných tak, aby vznikl dojem, že se záměr zcela určitě uskuteční a jeho vymyšlení a uskutečnění jsou výsledkem jeho ráznosti a starostlivosti o veřejné blaho. Nevadí, že se ledacos z takto marketingově uplatněného neuskuteční: než k vyšumění záměru do ztracena dojde, veřejnost na něj pod přílivem dalších událostí dávno zapomene, a přetrvá pouze dojem ministrovy skvělosti.

Čerstvým příkladem je projekt zřízení centrálního registru přestupků, s nímž Jiří Pospíšil přišel do výše zmíněného pořadu ČT. Opět jej předložil tak, aby v neinformovaném televizním divákovi vznikl dojem, že sice je nutné vyjasnit některé maličkosti, nicméně není pochyb, že registr v oznámeném termínu vznikne a jeho založení přispěje k upevnění veřejného pořádku.

Osobně jsem nakloněn názoru, že umožnění postihu opakovaných přestupků nástroji trestního práva je na místě. Protože bez jejich centrální registrace by nebylo možné, považuji sám záměr za užitečný. Nicméně si zdaleka nejsem jist jeho uskutečněním, ve vyhlášeném termínu a za předpokládané peníze už vůbec ne.

Proti jeho zřízení se určitě zdvihne vlna odporu ochránců občanských práv a svobod, kteří budou protestovat proti obecnému rozšíření evidence o chování občanů a proti zostření kriminalizace delikventního jednání, které působí jen malé škody a navíc jeho příčinou bývá bezprostřední hmotná nouze. Záměr směřuje proti uplatnění zásady „co nejméně státu“, která m.j. znamená, že stát má vést evidence o občanech jen v naprosto a nevyhnutelně nezbytných případech. Ostatně tyto námitky prosákly i do znepokojených otázek, které panu ministrovi kladl Martin Veselovský.

Zavedení registru je pouze administrativně-technickým opatřením, které umožní zásadní změnu trestní politiky státu ve vztahu k drobné kriminalitě. Související prolomení hranice mezi přestupkovým a trestním právem nebude vůbec jednoduché. Vyžádá si zásadní zásahy do přestupkového a trestního zákona a do trestního a přestupkového řádu, jejichž zvládnutí v krátké době při zachování vysoké kvality legislativního procesu bude sotva uskutečnitelné. Také fungování registru bude muset být ošetřeno zákonem.

Ve srovnání s odhadem nákladů na projekt, předloženým ministerstvem vnitra, je podezřelá láce, za kterou chce Jiří Pospíšil registr zřídit a provozovat. Jako člověk, o němž je známo, že s výpočetní technikou příliš nekamarádí, si patrně neuvědomuje, že nepůjde o pouhé nevýznamné rozšíření rejstříku trestů. Nepochybně bude nutné vyvinutí samostatného softwaru a softwarové i hardwarové vybavení bude muset být řešeno tak, aby se žádný hacker nedostal přes registr přestupků do trestního rejstříku. Stát bude muset zaplatit vkládání statisíců údajů do systému, které se dosud evidují na místní úrovni nebo vůbec. V neposlední řadě naroste agenda státních zastupitelství a soudů až o desetitisíce kauz ročně, což bude muset stát také zaplatit. Je možné, že odhad nákladů, s kterým přišlo ministerstvo vnitra, může být přehnaný, ale zdá se mi, že je stále bližší skutečnosti než „drobné“, kterými se ohání Jiří Pospíšil. Ostatně ministerstvo vnitra má s provozováním rozsáhlých datových systémů nesrovnatelně více zkušeností než ministerstvo spravedlnosti. Do jeho gesce patří např. internetový portál veřejné správy či soustava datových schránek. Jistě ví, kolik stálo jejich zavedení a kolik činí průběžné provozní náklady.

Jako marketingový tah k upevnění oblíbenosti pana ministra je zveřejnění záměru v jeho současné syrové fázi možná účinné, ale právě vzhledem k neujasněnosti celé řady doprovodných problémů neodpovědné. Jiří Pospíšil ovšem nic neztrácí: podaří-li se záměr uskutečnit, bude opět jednou „geroj“, nepodaří-li se, utkví v paměti zmatené veřejnosti jako odvážný reformátor, který chtěl cosi dobrého vykonat, ale zlé vnější síly mu v tom zabránily.

Méně zdařilá z hlediska vlivu na jeho mediální obraz byla druhá část vystoupení, v které jej Martin Veselovský silně potrápil zkoumáním příčin lhostejného přístupu českých orgánů k švýcarskému přizvání k trestnímu stíhání bývalých manažerů Mostecké uhelné společnosti. Jiří Pospíšil vysvětlil, že jeho osobní odpovědnost je nepatrná, protože okamžitě poté, kdy se mu věc dostala v letošním roce na stůl, ji postoupil ministerstvu financí. Připustil, že informace přišla na ministerstvo již v r.2010, ale tehdy nikoli do jeho rukou, a příslušní úředníci ji okamžitě předali na Vrchní státní zastupitelství v Praze. V dané situaci ještě nemohl říci, k jakým výsledkům vedlo prošetření postupu Vrchního státního zastupitelství v Praze po přijetí informace v r.2010, protože nejvyšší státní zástupce dosud šetření neukončil. Jeho postoj byl tedy podstatně opatrnější než bezprostředně po vypuknutí skandálu, kdy zcela bez obalu hovořil o nutnosti kárného postihu viníků z Vrchního státního zastupitelství.

V souvislosti s přijetím švýcarské informace zdůraznil jakousi pomyslnou hráz mezi ministerstvem jako úřadem a ministrem jako ústavním činitelem, která způsobila, že zpráva o možnosti dostat se k 12 mlrd Kč prosvištěla tiše rukama úředníků a patrně skončila v temnotách hluboké tůně nezájmu státních zástupců, aniž by se jako šéf resortu o ní vůbec dověděl. Vypadá to, jako by tak významných zpráv přicházelo na ministerstvo tucet denně, takže nikoho neznepokojují a úředníky vůbec nenapadne, že by bylo vhodné ministra upozornit na mimořádnou událost. Jeho výklad mi připomíná postoj Renaty Vesecké po vypuknutí mediální bouře kvůli „kauze Čunek“: tehdy také vysvětlovala novinářům, že se nejedná o její rozhodnutí, ale o rozhodnutí jejího úřadu. Oba vysocí činitelé se v kritické chvíli tváří, že „jejich úřady“ jsou na nich nezávislé a jedou si podle svého (bohužel to tak ve skutečnosti do značné míry je). Tváří se, že nevědí, že jsou placeni z peněz daňových poplatníků také za to, aby jejich úřady řádně fungovaly.

Tento případ ukazuje, že systém třídění a vyhodnocování informací na ministerstvu nespravedlnosti je nastaven tak, aby se co nejvíce věcí odklánělo od ministra a jeho náměstků přímo k nižším úředníkům. Není v něm žádná pojistka, která by zabránila odklonění alarmující zprávy, pokud ji nižší úředník vyhodnotí jako nedůležitou. Dodávám, že nejde o ojedinělé selhání systému. Ke komické situaci došlo, když spolek Šalamoun informoval pana ministra jako jediného z podezřelých o podaném trestním oznámení kvůli „kauze Čunek“. Zpráva byla dodána do podatelny ministerstva a nejméně na 4 e-mailové adresy. K adresátovi se dostala s několikaměsíčním zpožděním. K „odklánění“ nevhodné pošty docházelo také na NSZ za působení Marie Benešové i Renaty Vesecké.

Za tento způsob nastavení systému třídění a vyhodnocení došlých podání jednoznačně odpovídají vedoucí úřadů, tedy ministři a nejvyšší státní zástupci. Bohužel jej nastavují tak, aby i věci v jejich výlučné odpovědnosti mizely z jejich dosahu do tmy.

Pan ministr vyslovil uspokojení, že ministerstvo v kauze Mostecké uhelné společnosti nepochybilo, a pokud v resortu něco nebylo v pořádku, pak se to odehrálo na Vrchním státním zastupitelství v Praze. Ministr je ale odpovědný za stav resortu, tedy i za chování státního zastupitelství. Soustava státního zastupitelství ale za jeho působení v čele resortu selhala ve více případech a pražské Vrchní státní zastupitelství nebylo světlou výjimkou. Pan ministr dostal neřešených stížností dost na to, aby o selhávání VSZ mohl vědět a přijmout včas opatření k nápravě. Jeho „experti“ je vesměs odmítali jako nedůvodné nebo neřešitelné pro nedostatek zákonného zmocnění ministra.

Dále je z jeho výkladu zřejmé, že naděje na získání 12 mlrd. Kč do státní kasy je pro něj tak všední záležitostí, že po předání zprávy ministerstvu financí již nebyl na další vývoj věcí vůbec zvědavý. Nepídil se u svého kolegy ministra financí, jak se zprávou naložil, nenabyl proto dojem, že úředníci ministerstva financí hodili věc do koše, a nemohl proto vyvolat poplach na zasedání vlády.

Vše nasvědčuje tomu, že pan ministr v „kauze MUS“ selhal nejméně stejně jako v „kauze Čunek“ snad pouze s tím rozdílem, že chybí důkaz, že chtěl prospět někomu ze stíhaných. Tento dojem by ovšem nemohl vzniknout, kdyby ministři nespravedlnosti a financí shodně řekli přibližně totéž, co před časem bývalý vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula: že v této kauze Mostecké uhelné společnosti má český stát jen nepatrnou naději na úspěch, protože nepřístojnosti jejích manažerů byly v souladu s dobovým českým právem, neboli pachatele nelze stíhat a následně nelze vymáhat škodu, které z formálněprávního hlediska nevznikla.

Říci něco takového v rozjitřené atmosféře související mediální bouře by ovšem nebylo „politicky korektní“. Proto „kauza MUS“ asi nastoupila cestu přes marné úkony do zapomnění, následujíc „kauzu ProMoPro“, „Sazka“ a další.

Jiří Pospíšil se ohradil proti způsobu, jakým v úvodu této části pořadu ze záznamu hovořila o liknavosti českých úřadů vyznavačka 11. přikázání (nesnaž se mě oblafnout!), místopředsedkyně vlády Karolina Peake. Je pravda, že její obraz věci je jednodušší než jeho: první výzva k připojení ČR k švýcarskému trestnímu stíhání přišla na ministerstvo nespravedlnosti v červenci r. 2010 a teprve koncem r.2011 se české orgány probraly z dřímoty. Pouhá „politička“ (označení, použité Jiřím Pospíšilem) nemohla přece tušit, že ministrova odpovědnost vzniká teprve ve chvíli, kdy se mu téměř po roce věc konečně dostane na stůl, a hned zase zaniká po její „odpálení“ jinému úřadu. Pan ministr nemohl pochopit, proč „ta paní“ podává věc uvedeným způsobem. Slovní označení, jež pro ni používá, vyvolává dojem, že ji začíná milovat stejně jako Pavla Němce.

Nic naplat: místopředsedkyně vlády Karolína Peake má pravdu v tom, že Jiří Pospíšil je odpovědný za případná pochybení orgánů resortu spravedlnosti v této ošklivé záležitosti od července r.2010. Že jemu podřízené úřady fungují tak, že se informace o „průšvihovém“ případu daných rozměrů dostane k ministrovi až po několika měsících, je výsledkem jeho manažerské nedostatečnosti a daňové poplatníky to nemůže zajímat.

V této souvislosti se na mediálním obrazu Jiřího Pospíšila objevila ošklivá černá kaňka. Předseda vlády je s ním ovšem nadále spokojený…